Válečné dřevěné konstrukce

V bohatě ilustrované publikaci najdete řeckou a římskou obléhací techniku z období 399 let před naším letopočtem až po 363 let našeho letopočtu.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Grada jsme pro Vás připravili krátké nahlédnutí do této publikace. Bližší informace o publikaci naleznete zde...

POJÍZDNÉ VĚŽE

Makedonská obléhací věž

Nejjednodušším způsobem, jakým obléhatelé mohli zdolat nepřátelské opevnění, bylo použít žebříky. Avšak tento manévr byl plný nebezpečí: žebříky byly často nepevné a snadno se daly odrazit, vojáci stoupající vzhůru byli vystaveni útokům shora. Rizikovost zteče hradeb zmenšilo užití obléhacích věží, neboť poskytovaly krytá schodiště s výsuvnou plošinou nebo spouštěcím můstkem, který mohl být položen na vrchol hradeb. Tuto techniku více či méně ilustruje první užití věže u Motye 398 př. n. l. Ve snaze zabránit Kartágincům získat zde základnu, Dionýsios skutečně vsunul své věže rozbořenou hradbou do města a pak pomocí výsuvných plošin vysadil vojáky na střechy domů.

Obléhací věž už jen svým charakterem představovala také dostatečně vyvýšenou rampu, z níž bylo možné efektivně ostřelovat obránce dole na ochozech hradeb. U Perinthu byly za Filippova obléhání (341 př. n. l.) 37 m vysoké obléhací věže, které bohatě umožnily zničující ostřelování věží a cimbuří a pravděpodobně i zastavěné plochy za nimi. Alexandrovy obléhací věže u Tyru (332 př. n. l.) zřejmě přečnívaly hradby vysoké údajně 150 stop (cca 45 m). Německý badatel Erwin Schramm se pokusil uvést tyto rozměry na pravou míru tvrzením, že hradby probíhaly po vrcholu srázu, který mezitím zmizel, což ovšem není pravděpodobné.

Diadovy instrukce pro stavbu takového stroje se nám dochovaly ve třech antických zdrojích: v dílech Vitruvia a Athénaia (ten psal kolem 200 n. l.) a v anonymní byzantské kompilaci nazvané Pokyny k obléhání (Parangelmata poliorkétika). Podle nich Diadés stanovil dvojí rozměr věže. Menší verze byla 60 loktů (26,6 m) vysoká a směrem vzhůru se zužovala ze čtvercové základny o straně 17 loktů (7,5 m) do čtverce o straně 13,5 loktů (6,0 m) na vrcholu; hlavní kolmé trámy byly půl lokte (22 cm) silné, se ztenčením až na 7 prstů (13 cm) směrem k vrcholu. Věž měla deset pater, ne ovšem v podobě plných plošin, nýbrž spíše jakýchsi podest nesoucích systém vnitřních žebříků.

Schrammova teorie o opevnění Tyru na vrcholu útesu není pravděpodobná vzhledem k tomu, že současná topografie místa je plochá. Jeho skica nicméně ukazuje, že tak gigantická věž se mohla uplatnit proti výšinovým opevněním jinde. I kdyby terén nedovolil přisunout pohyblivý stroj až k patě hradeb, z vyšších pater věže by bylo možné ostřelovat nepřátelské cimbuří. (Autorova kresba, dle Schramma)

Větší verze byla vysoká neuvěřitelných 120 loktů (53,21 m), s šířkou 23,54 loktů (10,4 m) u základny a kolem 19 loktů (8,4 m) na vrcholu; 30 cm silné trámy se zužovaly nahoře až na 11 cm. A opět – každé z 20 pater mělo podobu 1,3 m širokého ochozu kolem středového otvoru, v němž byla soustava žebříků. Celá stavba byla pokryta surovými kůžemi na ochranu proti ohni.

Bohužel se nedochovaly žádné detaily o podvozku věží, i když anonymní Byzantinec uvádí, že menší věž byla umístěna na šesti kolech a větší na osmi. Nejsou k dispozici ani žádné informace o výsuvné plošině nebo spouštěcím můstku (epibathra), které musely být vysunuty z věže, aby mohlo útočící mužstvo přejít na hradby. Tato zařízení bylo nutno přizpůsobit váze bojovníků, aby to nedopadlo jako u prvního Alexandrova spouštěcího můstku u Massagy (Indie, 327 př. n. l.), který se rozlomil a „vysypal" vojáky na zem, kde se stali terčem střel obránců. Stejně tak i jednotky překračující můstek musely být chráněny proti boční střelbě, navíc dostatečně vysoké košatinové bočnice nabídly i další výhodu, protože mužům bránily šlápnout mimo hranu můstku a zřítit se. Tak trochu ironicky vyznívá poznámka v historických pramenech o tom, že Diadés slíbil pojednání právě o spouštěcích můstcích, ale nikdy ho nenapsal.

Poseidóniova helepolis

Termín „bořitelka měst", helepolis, obvykle evokuje obrovskou, dělostřelectvem vyzbrojenou věž používanou Démétriem Poliorkétem na konci 4. stol. př. n. l., avšak tento stroj měl delší historii. Již zmiňovaný Polyídos byl znám jako „ten, kdo postavil helepoli u Byzantia" během Filippova neúspěšného obléhání roku 340 př. n. l. I když o tomto stroji není nic známo, je pravděpodobné, že jeho účelem bylo zvednout střelecké oddíly do takové výše, aby měly v dostřelu nejen cimbuří, ale i vnitřek města. Termín helepolis bylo patrně možné užít bez rozdílu pro kterýkoli působivý kus obléhací techniky. V římské době se nakrátko používal k označení bořicího beranu, ale i ve 4. stol. n. l. se s ním stále ještě setkáváme ve spojení s dobývacími věžemi.

Rytíř de Folard se v 18. stol. věnoval důkladnému studiu starověkého vojenského umění. Jeho rekonstrukce obléhací věže je důmyslná, ale nepřesná: pohybovala se zřejmě spíše na kolech než na tak složitém systému válců, a vnější galerie jen zvyšují zranitelnost celé věže. (Autorův archiv)

Poseidóniova „dobyvatelka měst", popsaná Bitónem, byla postavena pro Alexandra Makedonského, tedy kolem 330 př. n. l. V jedné z mála poznámek o nejlepších druzích dřeva pro stavbu obléhacích prostředků doporučuje jedli či borovici pro dlouhé trámy a bednění, zatímco pro nejzatíženější součásti, jako jsou kola a nápravy, volí výslovně tvrdé dřevo; dlouhé trámy měly být navíc vyztuženy železnými pásy.

Stručnost Bitónova popisu se stala příčinou nedorozumění mezi moderními badateli. A po pravdě řečeno, ještě poměrně nedávno bylo normální pokládat Bitóna za podvodníka. Dánský vědec Aage Drachmann dokonce dospěl k názoru, že „v Bitónovi nic nedává smysl" – to je však postoj příliš extrémní a sotva přijatelný. Bitónův popis válečných strojů naopak poskytuje poměrně hodně cenných údajů.

Stopa po Poseidóniově věži, 60 stop (18,5 m) délky na 50 stop (15,5 m) šířky, je značně větší než u soudobých dobývacích věží Diodových. Buton říká, že nápravy věže byly neseny podélným nosným trámem (vyztuženým železem) dlouhým 60 stop (18,5 m) a 3 stopy (0,95 m) vysokým. Britský badatel Eric Marsden usoudil, že na obou stranách podvozku byly dva takové trámy vedle sebe a mezi nimi se pohybovala kola – Bitónův text sice do velkých detailů nezachází, ale tento názor se zdá rozumný, protože stejný typ konstrukce najdeme později u římských strojů. V tomto prostoru musely pochopitelně být i příčné trámy.

Spodní patro zřejmě spočívalo na sloupcích vysokých 2 stopy (0,62 m), které byly připevněny k trámům nad nápravami. Podle Bitóna pak, se sloupky ve správné poloze, okraje kol „drhly" (patrně o podlahu nad nimi) a muži, tlačící stroj (tedy stojíce na zemi mezi trámy podvozku), nebyli omezováni v pohybu. Za předpokladu, že příčné trámy seděly na nápravách, vznikla mezi nápravou a trámy podlahy prvního patra asi 1,5 m velká mezera. Z Bitónovy zmínky o „drhnutí" lze odvodit, že kola ubírala z tohoto prostoru hodně místa, a musela tedy být v průměru trochu menší než 10 stop (3,0 m), což by jistě poskytovalo dostatečně vysoký prostor pro mužstvo tlačící věž.

Poseidóniova helepolis. Není pravděpodobné, že by tato rukopisná ilustrace z 11.–12. stol. věrně odpovídala Bitónovu originálnímu schématu. Bitónův text například předpokládá, že hlavní prvky stroje byly na náčrtu označeny řeckými písmeny. Tato byzantská kresba zřejmě představuje pokus dávného čtenáře rekonstruovat stroj jen na základě pokynů v textu. (C. Wescher, Poliorcétique des Grecs, Paris 1867)

Bitón ovšem později tvrdil, že kola měla průměr jen 3 stopy (0,92 m) a obvod 9 stop (2,8 m). Marsden se k jeho textu zachoval poněkud přezíravě, když navrhl loukoťová kola 6 loktů (2,8 m) vysoká a 4 stopy (1,2 m) silná, přičemž uvádí, že Bitónovy 3 stopy průměru platí jen pro náboje kol. Avšak rozdělení kol do loukotí by způsobovalo jejich zbytečné oslabení, takže je velmi nepravděpodobné, že by tak těžký stroj mohl být vybaven něčím jiným než plnými, pevnými koly. Kola o průměru 3 stopy by však činila pohyb stroje krajně obtížným – čím větší kola, tím snazší je pohyb. Mnohem pravděpodobnější je tedy verze, že Bitónovy 3 stopy platily pro šířku kol a 9 stop pro jejich průměr.

Ve svém spletitém výkladu pak Bitón pokračuje popisem uspořádání trámů a sloupků, které očividně tvořily 17 stop (5,2 m) vysoký podvozkový prostor helepole. Uprostřed obou podélných stran stroje byly obloukové otvory (propolis), jimiž se vstupovalo do vnitřního prostoru komory, kde začínalo schodiště vedoucí do vyšších pater.

Popis ostatních částí věže je již poněkud nejasný. Na začátku Bitón rozumně radí, že dobývací věže mají být přiměřené k výšce nepřátelských hradeb, ale později navrhuje nástavbu o výšce 50 loktů (23 m), patrně stojící nad podvozkem (9 stop) a podvozkovým prostorem (17 stop), což dohromady představuje věž o zhruba 100 stopách (31 m). Rozhodující však nebyla výška věže, nýbrž umístění nástupního můstku uvnitř, a to tak, aby po přisunutí stroje k hradbě mohly oddíly po něm vzít opevnění útokem. Bitón bohužel neobjasňuje, jak toto zařízení fungovalo, ale určitě musel být 8 v čelní stěně věže otvor, který umožňoval výstup útočících vojáků.

Pokud jde o nástupní můstek, jsou dvě možnosti: buď šlo o plošinu uloženou horizontálně uvnitř věže a při akci otvorem vysunutou dopředu, nejspíš na válcích, nebo mohl být zavěšen vertikálně na věži zvnějšku a pak být spuštěn jako padací můstek, snad pomocí rumpálu. Tato možnost se zdá být praktičtější, i když Římané zřejmě užívali obě verze.

Návrh rekonstrukce Poseidóniovy helepole. Podoba útočného můstku je hypotetická. (Autorova skica, na základě interpretace podané Lendlem)

Bitón také uvádí, že exteriér věže byl natřen vápnem a pokryt ovčími kůžemi. Jednalo se jen o jeden z mnoha způsobů ochrany věží proti ohni. Filón z Byzantia, píšící koncem 3. stol. př. n. l., doporučuje pro ochranu před ohněm omítnout ne - krytá dřeva směsí popela a ptačího lepu (lepkavá látka získaná z bobulí jmelí), a kromě toho zmiňuje ovčí rouna napuštěná octem nebo vodou. Vrstva vlny nepochybně přispívala i k tlumení dopadu střel.

Další informace najdete přímo v publikaci vydané nakladatelstvím GRADA s názvem Řecká a římská obléhací technika 399 př. n. l. – 363 n. l., kterou zpracoval Campbell Duncan B. ...